Život je pes. Někdy se mi zdá spíš jako pěkně rozzuřený vlk. K čemu vlastně tenhle dar máme? Žít znamená umírat. Pořád jdeme dál a dál, blíž a blíž smrti. Už odmalička pomalu stárneme a to si ještě dokážeme tu dlouhou cestu života pěkně zpestřit problémy a starostmi. Jen málokdo si dokáže vyskládat svojí cestičku růžovými lístky a obroubit ji láskou a těmi nejhlubšími nejčistšími city. Těm, co se jim to podařilo, teda se vší úctou smekám. Těžko si ale můžeme užívat života, když se na nás neustále valí potíže lidstva i ty osobní. Nedokážeme je sami vyřešit. Vždyť je to taky nemožné! Jak chceme pohnout světem, když nezvládneme pohnout ani sami sebou.
Jen nepochopím, proč si lidé úmyslně svůj život ztěžují? K čemu nám bude, že si v mládí užijeme, když na to dříve či později doplatíme? Ano, narážím na drogy! Proč si tolik mladých předem začíná kopat vlastní hrob? Uprostřed té životní cesty si sami vytvořili propast, ze které se bez cizí pomoci nedostanou. Jenže někteří, i přestože stále padají hlouběji a hlouběji touhle černou dírou, natahují své zlé a nepřejícné pařáty a stahují s sebou i ostatní. Závidí jim? Ale oni si vybrali sami. Na křižovatce osudu a náhody zvolili druhou cestu, tak přece nemohou čekat úspěch a slávu! Jejich život se bude vždycky zakládat na jediném. Když si dají svou dávku, otočí se jim svět tak, jak si to přáli kdysi. Pod vlivem drogy jsou úspěšní, bohatí, šťastní, ale jak účinek omámení vyprchává, zjistí, že nejsou nic víc a nic míň než prachobyčejné lidské trosky. Jistě, zní to asi hrozně, ale už je to tak. Namísto rodinného domku garáž, místo dětí injekční stříkačky, balíčky bílého prášku a nejrůznějších kuřiv. Krásnou ženu nahrazuje dealer, který jim dodává uspokojení. Skvělá práce vyměněna za zlodějinu, aby měli na své "papáníčko“. Dlouhý šťastný život lehce zmizí a místo něj přijde kraťoučký, plný nenávisti a bídy. Ale smrt si nevybírá. Bere všechny bez rozmyslu, vždyť přece nakonec skončíme všichni stejně.
Záleží na každém z nás, jak bude chtít svůj život prožít. Pokud chcete, můžete zahnout směrem náhody, ale nedivte se pak, když si pro vás přijde zubatá o pěkných pár desítek let dříve, než by vám bylo souzeno na protější straně pomyslné křižovatky.
Zvolíte-li cestu osudu, neradujte se předčasně. Na této straně si totiž život nevedete sami. Jdete dál podle toho, co je vám souzeno. Nedivte se, když vám zničeohožnic selže srdce, zemře blízký člověk. Nestěžujte si, až vás všichni budou nenávidět, když budete jako kůl v plotě, bez peněz, bez práce nebo vás potká jiná pohroma. To znamená, že ve velké knize osudu je váš život takto zapsaný. Na této cestě čekejte cokoliv. I nečekané. Budou vám tu házet klacky pod nohy, ale přesto to zkuste překousnout, vydržte, a jestli budete schopni jít přímo a ani na okamžik neuhnout ze stanovené cesty, můžete pomáhat i ostatním, kteří špatně odbočili nebo nezvládli přeskakovat klacky. Zařiďte se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale hlavně nezapomeňte na souhlas srdce a duše.
Nikdy se nevzdávejte svých cílů a snů. Jděte za nimi, i když bude před vámi nepřekonatelná překážka. Postavte se k ní čelem a s odhodláním. Třeba zjistíte, že vůbec není zas tak velká a strašlivá, jak se zprvu zdála. Jděte dlouho za štěstím a nikdy si nemyslete, že už máte všechno, co jste kdy chtěli. Přejte si víc a nezastavujte se. Neohlížejte se zpět, přestože to někdy až moc bolí. A až uvidíte obrovský bílý hotel s výhledem na pláž se zapadající sluncem, jste na konci své cesty. Teď se otočte zpět. Podívejte se na celý svůj život zrychleně jako na videu. Odcházíte spokojeni? Ano? Tak běžte dál, přihlaste se na recepci v hotelu, sedněte si na útes a pozorujte slunce. To díky němu jste mohli prožít život. A proto, než se rozhodnete, kudy jít, dvakrát měřte a jednou řežte.

Poslal(a): Monika, 4.10.2005