Slunce zapadá a barví oblohu. Město stále ještě žije svým přirozeným tepem, který se pomalu ale jistě zastavuje. Jsem ještě výš, než kam dosahují činžáky. Jsem na střeše nejvyšší budovy ve městě. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukončit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou způsobil on. Přehrávám si pořád dokola tu dnešní scénu…
Byla jsem u sebe doma. Seděla jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tváři, letmo políbila a opatrně ji vrátila do stolku. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Začal mluvit o tom, že se dozvěděl od ostatních, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Řekl, že mě nemiluje, ale prý můžeme být přátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projížděla městem. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budově. Byla hodně vysoká a já na samém dně. Zablýsklo se mi před očima a vyjela jsem až nahoru. A co dál?
Říkám si: „Jsem tu, Bože. Vezmi si mě k sobě.“ Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Říká, ať to nedělám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolů. Nic nevidím, neslyším ani necítím… Otevírám oči. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky deště padají na mé tělo, vlasy i tvář. Naposledy se na něj usměju. Ptá se, proč jsem to udělala. Bez tebe už mě nebaví žít. Ráda bych odpověděla, ale už nemám sílu. Je konec.
THE END

Poslal(a): Morgana, 14.11.2005