Už se vám někdy stalo, že jste si vzpomněli nebo si představovali něco, co jako představa samo o sobě nebylo zrovna optimistické, ale té myšlenky na to jste se nemohli zbavit? Stává se to. Mně se to zrovna teď děje. Myslím na smrt. V šestnácti letech dost neobvyklá myšlenka, aspoň mám ten pocit, ale i když moc chci, za žádnou cenu se jí nemůžu zbavit. Kdykoliv na to pomyslím, zmocní se mě naprosto nejasný pocit bezmoci, protože vím, že to je osud a umřít jednou prostě musím a není nic, čím bych to mohla odvrátit. Zdá se, že smrt je nám v tomhle věku na hony vzdálená, ale nikdy nevíš, co tě potká v další minutě tvého života, co když to bude zrovna smrt, co potom? Pak už bude pozdě myslet na to, že jsi neřekl/a svým blízkým, jak moc je miluješ, jak ti na nich záleží a že o ně stojíš a nechceš o ně přijít. Bude prostě pozdě, na všechno a ty ve chvíli, kdy budeš umírat a ty jediný budeš vědět, že v další minutě bude konec, pocítíš tak hroznou a děsivou bezmoc, že zemřít, bude to jediný, co tu bezmoc bude moci přebít...

Poslal(a): Martinka, 15.11.2005