Když jsem tě poprvě viděla, byl jsi mi lhostejný. Na druhý pohled ale jsi ve mně vzbudil to, co zatím žádný jiný kluk. I když jsem s tebou nikdy nemluvila, věděla jsem, že ty jsi ten kluk, kterému se říká Ten PRAVÝ... Psali jsme si a já jsem si tě zamilovávala čím dál více. Vždy mě dokážeš potěšit a rozesmát a nejednou, když mi bylo smutno, vzpomněla jsem si na tebe. Stejně tak když jsem měla radost - chtěla jsem, abys ji prožíval se mnou. Stále si píšeme a já čekám jen na to, kdy se konečně sejdeme. Ano, mám strach, dokonce velký, že při našem povídání nastane ona trapná chvíle ticha, ale pomyšlení, že tě uvidím... Uvidím tvůj krásny úsměv a uslyším tvůj povzbudivý hlas, to mě neuvěřitelně naplňuje štěstím. Nechci tě milovat, protože jak se zdá, ty můj cit neopětuješ, ale nemůžu si pomoci... Je to těžké a někdy mám chuť jen brečet a řvát...Ale stále věřím,že to zvládnu. Že to MY zvládneme...

Poslal(a): Pája, 18.11.2005