Je mi smutno.

Je mi smutno, ani neumím říct, jak moc.
Je to zvláštní pocit, ten můj smutek. Vkrádá se mi do myšlenek, do srdce, do tváře, do gest.
Vkrádá se všude. Neumím ho zastavit. Neumím ho přemoci. Přemoci ho sama v sobě. Snažím se, ale má snaha vejde stejně vniveč. Je to pořád a stále dokola. Je to tak neúnosné.
Tak hrozně moc. Kámen není tak těžký, jako je ten můj smutek. Přec má krásné jméno…Smutek….přec není můj přítel, přesto je stále se mnou.
Prosím ho…. odejdi a nech mě být. Zmiz už… Já umřu pokud neodejdeš.
Smutek se na mě však dívá svým laskavím úsměvem. Neodpovídá mi, jen se na mě dívá.

Smutek je opravdu zvláštní patron. Vím, že mi nechce ublížit. Pozvala jsem ho do svého domu, jako čestného hosta. On pozvání přijal a tak je tu. Není zlý, a je tak uctivý a čestný. Mrazí mě z toho všeho. Čím déle je se mnou, tím víc mu rozumím.
Slzy mi stékají po tvářích a srdce mám na tisíc kousků. Připadám si, jak rozbitý hrnek, jež opatrujeme jako oko v hlavě. Dostali jsme ho po prababičce, která ho dostala od mládence z pouti. Je tak důležitý pro naše city, jež k němu chováme, pro naše vzpomínky, jež na něj máme.
Mé srdce je jako ten hrnek, až na to, že se mi rozbil. Střepy se rozkutálely po podlaze a je naprosto jasné, že tohle již nikdo neslepí. Nejde to. Jsou to moc malé a křehké střepy. Není v lidských silách je dát dohromady. Nejde to.
Připustit si pravdu a pohledět jí do tváře je stejně těžké. Ani tohle nechci umět.
Ale umím a o to je vše těžší.
Chtěla bych vše zastavit, vrátit čas, ale nemám tu moc. Nemám v sobě tolik síly. Vím, je v tom hodně sobectví, hodně lži, ale je v tom také hodně pravdy, hodně sebezapření. Nevím kudy kam a nevím to už moc dlouho. Děsí mě myšlenka, že to všechno špatně skončí, přesto někde hluboko v mém nitru existuje malá, malinká naděje, že to dopadne dobře. Myšlenka, že mě můj host...můj Smutek jednou za velkého veselí a k mé radosti, k radosti všech se vší slávou, která k tomu patří opustí, mě i přes jeho značně viditelnou jsoucnost uklidňuje.

Malá dívka stojí uprostřed pouště. Je sama. Sama se sebou. Je tak jiná a přeci stejná jako jsou všechny malé holčičky. Stojí bosýma nohama na rozpáleném písku. Nepřešlapuje. Nepálí jí ten písek. Stojí klidně dál a zdá se jako by ani nevnímala to hrozné horko. Ten těžký a nedýchatelný vzduch. Nevadí jí. Nevnímá ho. Všude okolo ní písek, nic víc, nic míň. Stojí pořád na jednom místě. Jako by se bála udělat krok vpřed. Jako by se bála udělat krok nazpět. Nehledí ni vpravo, ni vlevo. Nehledí nahoru ani dolů. Ani před sebe a ani za sebe se nedívá. Nedá se určit, kam se dívá a dívá-li se vůbec. Malá holčička uprostřed nelítostného světa bez vody a bez možnosti přežití. Přesto nemám o ni strach. Nebojím se, že by zahynula. Jen tam zkrátka stojí.

Smutek naslouchá mému srdci, mé duši a přikyvuje na souhlas. Děvče neodcházej stojím u tebe a držím tě pevně za ruce…..jsem Tvůj Smutek a neopustím Tě, pakliže si to sama nebudeš přát………

Poslal(a): D.hejda, 21.11.2005