Po oblázcích jsem dříve kráčela. Výtvory Boha potkávala a své stopy zanechávala na cestě, kterou jen skřítci používají. Vodu nechávala jsem mazlit s mými prsty a očím dopřávala jsem jen pohled na pěkný svět, i když přes nasazené růžové brýle. Jemné melodie plné optimismu lechtaly a těšily mé uši. Se slunečními paprsky, které hřály mou kůži, jsem objevovala jiné a jiné věci. Dnes však Měsíc se mnou chodí na procházky. Nekráčím již po oblázcích, nýbrž po trnech, jejichž matkou je růže. Ouška již nehladí líbezné melodie, ale písně zpívající ďábel. Voda, která se dříve mazlívávala s mými prsty, nyní zanechává jenom pár mokrých kapek. Ráno mě teplo nehladí po tváři. Místo toho mě chodí do postele ukládat Noc. Kolik věcí se bude ještě měnit? A co až se změní všechny? Vymění si noc a den svou roli? A nebo přijde na řadu jejich sestra?

Poslal(a): pickwick, 24.11.2005