Víte, jsem studentka zdravotní školy. Smrt je skoro na dosah ruky a já jako mladá holka se snažím s tím něco dělat. Vím, že můj pacient umírá na rakovinu. Vím to a stejně s tím nemůžu nic dělat. Stojím nad mým pacientem, dívám se na něj a postupně vidím, jak ho něco vnitřně užírá a ničí....Je to nemoc. Já mám přeci lidem pomáhat od nemocí a bolesti.
Můj pacient je dopován léky proti bolesti, doslova dopován. Je mi z toho až úzko. Cítím, jak mu to pomáhá...Skoro brečím při pomyšlení, že tento starý člověk umírá sám a opuštěný v nemocnici, kde se možná jednou za dopoledne zastaví sestřička, aby mu píchla další lék proti bolestem....a on tu úlevu cítí.
Druhý den přicházím do nemocnice, náhle nedostanu svůj pokoj, ale úplně jiný....pokládám si otázku: „Je na tom tak špatně?“ Ne, ne, i on už necítí, nic nevidí, nic nežije...
Snažím se zadržet slzy, aby si neřekli, to je ale citlivka. Neudržím to, mizím při předávaní na záchod, kde brečím, jak malá...je možné cítit s někým, koho jsem znala sotva 3 hodiny....?? To mě děsí, děsí mě to, protože je to častá věc...Poslední dobou jsem se smrti ve stálém kontaktu až mě to děsí!

Poslal(a): musty, 30.12.2005