Když to skončilo, zdálo se mi, že snad končí i můj život. Neměla jsem smysl života, byla jsem nešťastná a zdálo se mi nemožné, že by mě snad zase něco bavilo. Ani se mnou nemluvil, to na tom bylo to nejhorší. Ale pak jsem se mu ozvala. Od lidí, co jim na mě záleželo, jsem slýchala, že mám nechat jeho, aby se snažil a nemám se ponižovat, ale z jejich rad jsem si moc nedělala, jen co je pravda. Domluvili jsme si schůzku. Nedávám si naděje, že se mi vrhne k nohám a už nikdy mne neopustí, nečekám od toho víc, než že si promluvíme, ale díky tomu mám zase naději na lepší zítřek.
Možná jsem udělala chybu a později na to doplatím, on mě zradí a já budu zase nešťastná, ale podle mě: hrdost je hrdost a láska je láska. Když někoho miluju, tak ho miluju a za tu lásku bojuji, třebaže to někdy vyjít nemusí, ale aspoň budu pak žít s pocitem, že jsem se ho jenom tak nevzdala, nenechala jsem ho jenom tak odejít a bojovala jsem. Bojovala jsem za lásku, které věřím.
Teď je to ale na něm. Už jsem bezmocná a záleží teď na jeho názoru a na něm, zda mne pořád miluje a nebo mne nechá zhrzenou a nešťastnou.

Poslal(a): Martinka, 31.1.2006