Během tří měsíců si smrt vzala obě mé babičky. Nedokážu se s tím vyrovnat. Nebyly zas tak staré. Ale umíraly v bolestech. Snažím se to pochopit, že přišlo vysvobození. Strašně jim to přeju, mozek to ví, ale srdce to nechce přijmout. Proč mě musely opustit. Snažím se vyvolávat vzpomínky na ty krásné chvíle, ale přichází jen ty děsné na bolesti v nemocnici a na bolest při pohřbu. Je to tak těžké pochopit, že bych ji chtěla zpět? Jsem sobec??? Jsem, ale nemůžu si pomoct. Jak jde vše vrátit? Dala bych jí cokoliv, srdce, plíce, cokoliv. Nic nejde vrátit. Přichází jen prázdnota, naplňuje celou duši, je hrozné, jak se člověk se smrtí rychle vyrovnává, vždyť přece ivot jde dál... Ale bolest nikdo nikdy nevyrve. Je to hrozné vidět umírat blízké... Jsem na řadě...

Poslal(a): Nika, 3.2.2006