Jsem zde, stojím tu vám všem na očích... Znovuzrodí se mé srdce jako už mnohkrát před tím... Znovuzrodí se v plné síle, s novým odhodláním čelit nástrahám života budoucího, a proto vězte, že Já budu ten, který do základů vyvrátí rčení o lásce, přátelství a jejich vzájemné výluce. Opět s naivitou sobě vlastní hledím vpřed, hlavu plnou snů a ideálů, jako už mnohokrát před tím:) Co vidím, ptáte se? Jedním slovem: ÚSMĚVY. Úsměvy ve tvářích lidí, jež jsem pojal v duchu za přátele, úsměv v její tváři. Ve tváři člověka, jemuž jsem nadosmrti oddán, jemuž jsem otevřeně přislíbi své přátelství, jemuž jsem v duchu navždy daroval kus srdce, tedy sebe sama. Dost bylo spálených mostů, dost bylo pohřbených vztahů. Ne a ne říkám znovu, tentokráte vytrvám. A přesto, že toho nemám moc co nabídnout, dám jí vše, co budu moci. Vše, pro ten úsměv v její tváři. A ptáte se, proč právě jí? Proč ne těm, co zde byli před ní? Protože oni sami pohřbili to, co bylo a já věřím, že jsem se poučil natolik, abych to již nedopustil. Ano, ano, ano, s naivitou sobě vlastní píšu tato slova, jež se mi rodí v mysli. Nehaňte mně však za to, být naivní je v tomto světě někdy tak krásné. A někdy je to to jediné, co dává člověku sílu a elán pokračovat v jeho pouti životem. Že si zas namlátím? A co?! Když teď, v tuto chvíli, je pomyšlení na takový konec mé mysli na hony vzdálené. Nyní se raduji. A pro ten pocit, byť bude trvat třeba jen chvilku, stojí za to v budoucnu trpět. Nelituji, nelituji ničeho zlého, co bylo, protože to vždy alespoň na pár okamžiků bylo provázeno radostí, štěstím, ÚSMĚVY... Bolest odvane čas. Vzpomínky na chvíle, jako je tato, zůstanou navždy. Toto byla poslední slova k dnešnímu dni. Slova člověka, jenž by si přál tuze moc dospět a zároveň zůstat dítětem, člověka, který, ač se to mnohdy nezdá, nikdy nepřestal a nepřestane milovat život.

Poslal(a): Geret, 7.2.2006