"Strašně tě miluju," řekl. Ten pohled... Píchlo mě u srdce. Proč to chci udělat? Málem mi vrhkly slzy do očí a byla jsem přesvědčená, že po tomhle vyznání, které jsem slyšela několikrát, ale nikdy nebylo vyřčeno s takovou láskou a upřímností jako tentokrát, mu to nebudu schopna říct. V jeho smutném pohledu jsem četla obavy, strach a ... LÁSKU. Tak proč kruci?! Nakonec jsem se odhodlala. Chápe můj přístup, zná mojí trošku bláznivou povahu a ví, že on takový není. Nechává mi čas na rozmyšlenou. Děkuju. Pusa na tvář a ahoj. Tak nezvykle strohé rozloučení...
Druhý den ho potkávám ve škole... Zaraženě kouká do země, ale přemůže se a věnuje mi jeden ze svých krásných úsměvů, do kterého jsem se zamilovala. Je mi ho líto... Strašně... Ale už asi nemůžu... Proč, když mě tolik miluje, musím mu tolik ubližovat? Chtěla bych, aby zůstal mým kamarádem - je to skvělej kluk, můžu mu říct úplně všechno, je hodnej a obětavej. A miluje mě! Ale já jsem jiná, potřebuju si ještě "užít" nebo asi jinej typ člověka. Stejně si kluka jako on nezasloužím. Chápe mě. Tak proč ho musím trápit? Proč jsem ublížila tolika lidem, které mám ráda? A spoustu z nich mi odpustilo. Nechápu! Slibuju, že se budu snažit odpouštět, protože to je krásná vlastnost. Ale teď jsem na "druhé straně", neodpouštím, ale prosím o odpuštění. Je mi to strašně líto. Promiň... Omlouvám se za všechny nesmysly, který jsem vypustila z pusy. Omlouvám se za to, že jsem tě zklamala. Je mi to líto. Prosím, odpusťte...

Pro dva kluky, kterým jsem moc ublížila a opravdu mě to bolí. Škoda, že si to asi nikdy nepřečtou...

Poslal(a): janicka:), 8.2.2006