Dva měsíce... doba, kterou se trápím. Je to doba, kterou tě znám... Za tu chvíli.. pro mě věčnost jsem se hodně změnila. Už nejsem ta pohodová, věčně vysmátá holka. Kam se poděla moje chuť do života? věčný optimismus, všechno odešlo, když jsem tě potkala..
Oddala jsem se jen tobě. Vím, nemá se to dělat. Ale já se řídila srdcem, rozum šel prostě stranou. Nikdy nemůže fungovat mozek a srdce zároveň... chci najít zase sílu do života. Chci si to na téhle planetě užívat naplno, ale to bych tě musela mít anebo zapomenout. Ovšem obě tyto možnosti jsou naprosto nedosažitelný.
Mít tebe... stačilo by mi, abych se stala duchem. Mohla tě pozorovat, vědět, co děláš, jak se máš... Stačilo by mi cítít tvůj dech. Nevadilo by mi, že o mě nevíš. Užívala bych si každé minuty, sekundy strávené ve tvé blízkosti. A druhá možnost - zapomenout? Jestli někdy někdo milovat ví, že to nejde.. Nejde zapomenout na někoho, koho máte plné srdce i mozek... Na jednou srdce i mozek fungují... nechápu proč mi neřekly STOP už na začátku...
LÁSKO, VRAŤ SE MI!! POTŘEBUJI TĚ...

Poslal(a): smutnáHOLKA, 4.3.2006