Sedíš a ztěžka oddechuješ, smutná princezno, tohle si nezasloužíš, pomohla bych ti, ale jsem svázaná tolika city, že se nemohu ani pohnout. Vzpomínáš na to, jak jsi jednou byla šťastná a víš, že už to nikdy nebude dobrý a až ti někdo připomene tu chvíli, budeš si rvát vlasy a ty před probuzením prosíš samu sebe, ať už to skončí i když ty tomu nemůžeš zabránit. Víš, že nemůžeš zavřít oči, protože sny o něm se ti zdají a když je máš otevřené, tvé oči se snaží vyplavit všechnu bolest, všechny vzpomínky...
Z tvých slziček by mohlo být slaný moře a i přes to bolest zůstává a co víc, ani těch blbejch vzpomínek, o kterých se furt snažíš psát básně, se nezbavíš, a ty už jsi tak zoufalá, že už jen sedíš a smutně oddechuješ... jednou ale bude líp, zase se na tvé tváři objeví náznak úsměvu, srdce se zachvěje štěstím, a tvé tělo pozná pocit bezpečí...chce to jen čas...

Poslal(a): Lolitka, 8.3.2006