"Nechoď dál," řekl Bůh. "Ještě není Tvůj čas, ale řeknu Ti všechno. Nuže?"
"Měl bys vědět, co mně trápí ..." řekla jsem.
Bůh se zamračil a odpověděl: "Můj čas je věčnost, ale ani ta často nestačí. Podívej se kolem sebe, třeba jen na dosah tvé paže... a pochopíš, že stihnout se nedá téměř nic. Ani s věčností. Na co se mě vlastně chceš zeptat?"
"Co Tě na lidech nejvíc překvapuje?"
Bůh odpověděl:"Otázky. Bojím se okamžiku, kdy se rozhodnu nechat lidstvo pokládat otázky ještě pár milionů let. Jednoho dne nebudu mít ... odpovědi. Měl bych být šťastný, že se to jednou stane. Ale nejsem. Stvořil jsem lidi k obrazu svému a jednou tady místo jednoho Boha budou miliardy jiných. Co se pak stane? Co?!" ... Bůh se smutně zadíval kamsi do nekonečnosti a zdálo se, že mu čas dokázal ublížit, zestárl.

Bůh mně vzal za ruce a dlouho jsme jen tak mlčeli.Pak jsem se zeptala:

"Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"

Bůh se na mě podíval a v jeho očích se zaleskly velké slzy, které velmi pomalu stékaly po jeho zasmušilé tváři:

"Chci,aby lidé byli Bohové už nyní. Chci si odpočinout a dívat se, jak otázky a odpovědi nacházejí sami v sobě. Chci, aby přijmuli zodpovědnost za svůj svět a ten můj nechali jen mně. To chci ... "

Chvíli jsem seděla a těšila se z Boží přítomnosti a napadlo mně, že vědomá víra už nebude mít s Bohem tolik společného, že toho bude stále méně, že nastal čas zahodit berličky a nastává věk zodpovědné samostatnosti, kde Bůh je pouze ten, co se dívá.

Poslal(a): CHYREN, 14.3.2006