Dívám se skelnýma očima do daleké prázdnoty. Snažím se vyloudit si krásnou představu, leč mých zrakům se dostává pouze železná mříž, za níž se rozprostírá černé nebe poseté hvězdami. Přistoupím k oknu a hledím na to krásné inkoustové prostranství pyšnící se stříbrnými tečkami. Rozpoznávám některé hvězdy. Támhle se na mě dívá mé oblíbené souhvězdí Kasiopea. Zkoumám všechny její součástky a v mysli se vracím do své dávné minulosti, kdy jsem je pozoroval ze své vyhlídky. Před očima se mi zamlží a já se opět dostávám do onoho času, který pro mě znamenal utrpení a zkázu. Opět si přehrávám ty poslední chvíle svého života, o který jsem přišel, a který pro mě doposud tolik znamenal. Schoulím se do klubíčka a kroutím se pod tesklivými vzlyky: „Ne! To ne!“ řvu v naději, že mne někdo uslyší a pomůže mi se dostat odsud. Vím, že je to marné, leč naděje umírá poslední a já stále věřím! Věřím v zázraky, které se dějí bez ustání! Vím, že se musí něco stát. Před očima se mi zjevují ty davy lidí, jež mnou opovrhovaly. Ó pohleď na to stvoření, jež se skrývá za rouškou bláznovství! Vidíš? Z jeho lesklých zřítelnic se na nás šílenství zračí, neb rozumu se mu nedostává... Slyším jejich neustále šuškání a hlava se mi v brzké době rozskočí. Musím zapomenout, nesmím si to přivolávat zpátky. NESMÍM! A pak padám k zemi. Vysílením a únavou. Usínám s pocitem naprostého uspokojení, neboť jsem si vybavil tu krásnou noční oblohu, z níž se na mě usmívá ta krásná Kasiopea, kterou jsem tak miloval… A miluji! Nemám nikoho jiného. Všichni mě odstrčili sem na tento kraj světa, o který nikdo zrakem nezavadí. Domnívali se, že si tak pomohou od člověka, který se v jejich očích zračil jako čirý blázen bez rozumu a citu. Neušili, jaké to je být sám. A říkat jim, že nejsem takový, za jakého mě pokládají, bylo beznadějné maření času a sil. Neuvěřili. Bláznům se nemá věřit, pronesl onehdy malý stařík a poodešel ode mne několik kroků. Sledoval jsem ho a duchu mu dával za pravdu. Bláznům ne, ale já jím nejsem. Mně věřit můžete, ale říkejte něco člověku. Je to jen nevěřící tvor ovládaný mechanismem. Zvednout ruku a zase ji položit. Otevřít ústa, pravit několik nesmyslných slov a zase je zavřít. A takovéhle slovo onehdy váží mnohem víc. Může vzít člověku život, smrt. Mně sebraly oboje. Nemohu žít, jsem jen troska kostí. A nemohu ani zemřít, ale já vím, že jednoho krásného dne se to stane. Spatřím to krásné nebe zblízka a to pro mne bude vysvobozením, jehož se marně dovolávám. Budu mít svou milovanou Kasiopeu na dosah ruky. Jen se natáhnout a…

Poslal(a): Lillian Bann, 18.3.2006