Sedím sama na malém skalisku.Pode mnou se rozprostírá tma a hluboké ticho, mlčící vražedná propast. Je noc. Nad hlavou mi svítí malá světélka, zářivé hvězdy, utvářejí souhvězdí a osvětlují mlhavé údolí. Sedím na trávě, sedím tam sama, jen duše. Před chvílí tělo, ve kterém jsem žila skočilo do té černočerné tmy. Proč, ptám se.Asi už nechtělo být na téhle Zemi. Je mi ho líto, vždyť tu je tak krásně. Listí ševelí v korunách stromů a hvězdy mi svítí do tváře. A pak, brzy přijde ráno, rozbřesk, ptačí zpěv se rozezní celým údolím a dozní až k tobě. Slunce se svou zlatožlutou hřívou se dotkne tvých vlasů a pošeptá ti :,, dobré ráno". Je mi líto, že jsi pryč.
Hvězdy pomalu zhasly, tma přešla v šero, šero ve světlo a světlo v paprsek. Ránem se nesla vůně hor a padlé rosy. Slunce natáhlo dlaň a lehce se dotklo místa, kde předtím seděla vzpomínka. Údolím se rozeznělo tisíce zvonů a k blankytnému nebi stoupal malý obláček, přidal se k dalším, co pluly oblohou a hledaly svůj cíl.
Mezitím v trávě na dně propasti leželo tělo a v otevřených očích se zračila bělostná oblaka. Duše, co navždy bloudí bez těl, které se vzdaly světa.

Poslal(a): Dilla, 17.4.2006