...ty blby čtyři písmenka!! všude se dočtete, že smrt je jediná jistota v životě, jo je to pravda, to uznávám, ale jakmile se se smrtí setkáte tváří v tvář máte chuť všechny, kdo tohle řikaj, kopnout. Je to asi rok a půl, co se zabil můj spolužák, prostě vylezl na komín a skočil. Je to tak jednoduchý, člověk možná pomůže sám sobě, ale všem okolo akorát ublížíte, nikdy nic podobnýho nedělejte. Nenáviděla sem ho za to, že jsme kvůli němu všichni brečeli. Teď už to přešlo, ale stejně mě to hrozně mrzí, když si vzpomenu na zmařenej lidskej život. Kdysi sem chtěla spolykat prášky, málem se mi to povedlo, a dneska sem hrozně ráda, že ne, protože bych zranila lidi, na kterých mi záleží a který mám ráda.
Mám takovou úchylku - ráda chodím na hřbitovy - jen tak se tam prochazet, zvedat spadlý vázy a tak. Možná bych spíš měla mluvit v minulym čase. Už tam asi nikdy nepudu. Je to nedávno, co sme se celá rodina vypravili na hřbitov ke hrobu prababičky. Umřela když jsem byla menší a na vztah k ní si moc nepamatuju, takže mi ta návštěva nic neřikala. Jak jsem se tak ale procházela okolím, našla sem opodál hrob kluka, kterej umřel v 16-ti letech, zadívala jsem se na fotku usmívajícího se kudrnatýho kluka pozorněji, protože mi někoho připomínal. A v tý chvíli mi ztuhla krev v žilách. Koukala jsem na fotku, svýho bejvalýho spolužáka, strašně hodnýho a fajn kluka, kterýho měli všichni rádi, protože všem ochotně a rád pomáhal. Podívala jsem na datum úmrtí a zjistila, že je mrtvej už něco přes rok. Bylo mi děsně a pořád je. Umřít takhle mladej mi přijde krutý. A když vidím v mém blízkém okolí už dva takhle mladý lidi, co se nemůžou smát a radovat ze života, je mi z toho nanic.
Lidi, važte si toho, že máte ten dar chodit po týhle zemi!!!

Poslal(a): Usinka, 22.4.2006