Proč? Proč to tak bolí? Píši a brečím, je to tak dlouho tolik měsíců! Už nechci brečet, chci se smát, být veselá, jako každá dívka v mém věku! Ne, nejde to! Brečím, přes slzy nevidím…mokré řasy mám, tvář celou mokrou od slz. Ne, nechci na něj myslet…bolí to! Proč ta láska tak bolí, proč je tak nevyzpytatelná? Nechci ho vidět, ale zároveň na něj myslím dnem i nocí! Chci ho! Jak? Jak ho mám získat…už nevím co dělat. Je to hrozné milovat někoho koho nemůžu mít! Aspoň mu říci Miluji tě...! Ne píši, že bych mu řekla Miluji tě…,ale nakonec by z toho bylo ticho! Nekonečné ticho, které v mém srdci je zaryté! Když ho vidím chci ho cítit, chci ho mít…stačilo by mi jen jednou s ním být! Bylo by to lepší? Být s tím koho miluji jen jednou, nebo by mi to ještě více ublížilo?! To nevím! Osobu, kterou milujeme a přejeme mu štěstí, tak ho necháme jít! Žijeme s pocitem, že je s tím koho miluje, že je šťastný. Třeba má milovaná osoba mě má taky ráda…nevím! Proč ho vidím, když ho vidět nechci, když jej vidět chci, tak nevím! Proč to tak je? Ta nevyzpytatelná láska, ten pocit beznaděje? Proč milujeme toho koho nemůžeme mít? Proč jsme s tím ke komu cítíme ten nejubožejší cit? Lžeme, že ho máme rádi, milujeme. Přitom to je tak jak nechceme aby to tak bylo. Proč nám ubližují lidé které milujeme? Proč?

Poslal(a): Jůlinka, 22.4.2006