Sedím vedle něco, moje dlaň ho něžně hladí po tváří a já si říkám: "Bože, jsem tak šťastná..." Někdy si vůbec neuvědomím, jak moc pro mě znamená, ale jindy vím, že ztratit ho, ztratila bych tak trochu sama sebe. Jestli ho miluju? Ani nevím, a jak se vlastně pozná taková láska? Jestli je to ten něžný pocit, co mě zaplavuje, sotva mu pohlédnu do očí, ta chuť se ho stále držet za ruku, ten pocit lásky, něhy, dobroty, touhy a bezpečí, ta bezbřehá vášeň, co mne zaplavuje v jeho blízkosti, pak ano, jsem zamilovaná. Jsem s ním moc ráda, je nám spolu dobře a vždy, když se podívám do jeho velkých krásných hnědých očí, které lemují ty nejčernější řasy, vidím tu lásku a něhu, kterou ke mě cítí on. Miluju ho a jediné, na co dokážu myslet snad pořád, je on. Ráda bych s ním zůstala, on je takové moje světlo, jenom se občas bojím, že mi vyhasne, a já už nebudu vědět, kudy jít dál, už nebudu znát cestu...

Poslal(a): Martinka, 2.5.2006