Zažili jste někdy ten pocit, když jdete sami v dešti a přemýšlíte o životě a to co stéká po tváří nejsou kapky deště? Každý den pláč. Proč? Kvůli lásce?kvůli neštětí? Kvůli smutku, který prožívám? Asi ano... nejhorší je, že přátelé nedokáží pomoci. Snaží se jak můžou ,ale nejde to. Moc mě to mrzí, jsou to lidé, za které bych dal život. Jsem možná mladý, ale vím, jak hnusný je život aspoň na mě. Osud je na mě zlej, ale je to bráno jen z mého pohledu. Nejhorší je, že fyzickou bolestí se snažím zmenšit tu psychickou. Téměř každý týden pozoru svoji stékající krev, uklidňuje mě to... děsím se toho. Musím to zastavit. Nedokáži to sám. Nikomu to nechci říci. Pokud to nezvládnu sám, tak na to nemám. Prostě jsem prohrál zápas se svým životem a do hry se vrací zatraceně těžko, jestli to teda vůbec jde. Tímto způsobem se chci všem přátelům kamarádům a rodině omluvit. Nevím, jak to dopadne, ale chci, aby věděli že je mám rád. OMLOUVÁM SE... ODPUSŤTE PROSÍM.... s láskou a úctou pan

Poslal(a): Pan P, 26.5.2006