Možná už jsem se ztratila, sama v sobě, ve svých myšlenkách, ve svých citech, ve svých hodnotách, přijde mi že okolí mě den ode dne mění a nutí mě stále přemýšlet, přemýšlet co bude dál, jak já budu dál existovat…

Ztratila jsem se, protože nedokážu sama sobě odpustit tu chybu, kterou jsem se vzdala úžasného člověka a navíc téměř dokonalého vztahu, i když tenkrát jsem si tohle nemyslela, nedokážu v sobě udusit ten vztek, který se dennodenně rozlije po celém mém těle při vzpomínce na ty úžasný chvilky strávený s Tebou, nejhorší je že je vidím všude, a i kdybych chtěla nedokážu se jich zbavit.
A víš proč? Jsou pro mě vším, vším co mám, jsou to jediný chvilky ve kterých prožívám něco víc, a pořád i když už nejsou skutečné v nich cítím spoustu citu. Každým dnem s chutí zavírám oči a nechávám se unášet těmi vzpomínkami a většinou je otevírám se slzami v očích, protože vím že už je nikdy neprožiji znovu.

Stal ses pouze mým snem i když si byl přes dva roky mojí skutečností, ale já si jí dostatečně nevážila, asi jsem Ti nedávala dostatečně najevo jak moc pro mě znamenáš a pouhé poblouznění mě od Tebe odvrátilo, myslela jsem že najdu něco víc než mám, i když jsem Tě stále milovala, a miluji pořád, odešla jsem hledat něco nového.

Ano našla jsem nové věci, nové zkušenosti a ty mi ukázaly, že jsi byl pro mě víc, než jsem si sama dokázala přiznat, a i když jsem teď nejsem s Tebou, stále žiji tvými myšlenkami, názory a vším co mě s Tebou spojovalo.

Jsem v pasti a já to vím, v pasti ze které není úniku, miluji Tě a jsem s někým jiným, snad jen pro to, abych neubližovala zase někomu dalšímu ani nevím proč, protože s ním vlastně nechci být, nedává mi nic, nedává mi oporu, radost a ani lásku, nebo to alespoň neprojevuje, není to vztah, je to pouze někdo. kdo stojí vedle mě, ale přitom mě vůbec nezná.

Jenže vím, že Ty už jsi o krok dál než já, že ten smutek z rozchodu, který jsem Ti způsobila už pominul a Ty jsi si dal novou šanci být šťastný a našel si někoho s kým jsi spokojený.
Víš, taky bych to chtěla dokázat, dát si novou šanci a jít dál, dál bez Tebe a toho co mě s Tebou stále spojuje a doprovází mě na každém kroku, ale nejde to, já to prostě nedokážu, možná to chce jen čas, spoustu času, ale možná vzpomínky časem zmizí ale ten cit tu bude pořád, pořád budeš mít místo v mém srdci a já budu pořád vědět že jsem udělala chybu.

Víš, chtěla bych, aby nám dal život novou šanci, šanci jít zase jeden po boku druhého, protože já vím, že pak bych zase žila, že pak bych prožívala zase všechno naplno, tak moc bych chtěla být s Tebou když se směješ a smát se s Tebou, tak moc bych chtěla být s Tebou, když se trápíš a pomoct Ti, znovu se Tě dotýkat, hladit Tě a dlouze Tě políbit, ale nejde to, už opět pláču, pláču s nadějí že ty tisíce slziček, které mi denně stékají po tváři, že ony zmírní tu bolest a ten stesk po Tobě, ale nelepší se to, třeba pláču málo…

Miluji Tě, šmudlí, tak jsem Ti vždycky říkávala, a chci najít tu odvahu a aspoň za Tebou znovu přijít a tohle všechno Ti říct, to že jsem udělala chybu a ztratila jsem Tě vlastní vinou a hlavně to. že Tě miluji a myslím že celý život mi nebude stačit na to, abych se s tímhle vyrovnala, chtěla bych Ti to všechno říct a chtěla bych, abys ses zamyslel, jestli by nestálo za to zkusit to znovu, a pokud bys řekl ne, věděla bych že jsem to aspoň zkusila, i když by to bolelo, možná v tom tkví ten nedostatek odvahy, v tom že se bojím toho že řekneš ne a všechny moje sny, všechno, pro co teď žiji, se najednou zhroutí jak domeček z karet a mně zůstanou jen prázdné ruce…

Mám strach, lásko…

Poslal(a): Baru, 14.6.2006