Asi mám ještě málo let na to, abych přemýšlela o smrti, ale přesto přemýšlím...Mým názorem zůstane to, že když s někým například spadne letadlo má to tak být... je to osud a s tím nic neuděláme... nebojme se smrti... je to něco jako bouřka či noc... každý jednou zemřeme, ale musíme žít tak, abychom měli na co vzpomínat a abychom si mohli říct: Nebyl(a) jsme tu zbytečně...

Poslal(a): volumka, 13.7.2006