Každou vteřinou vím že se blíží konec. K hlavě pistole přiložena bude, kohoutku se jen lechce dotkne prst a na stěně zbyde jen rudý flek. Vše skončí. Duše bude ozvobozena a já se konečně nebudu trápit. Mé strasti budou ukončeny... dočkám se klidu... Nebude mnoho lidí, které to bude mrzet. Jen rodina... a co přátelé? Ti zapomenou jako všichni... Proč se nikdo nezeptal, zda chceme žít? Já osobně bych žít nechtěl a ani žít nechci. Nemohl jsem se rozhodnout a když to chci změnit jsem blázen? Ne, pouze člověk, který si zvolil jinou cestu. Nebo se snad pletu? Nevím proč, ale vím, že nemám žít. V noci nespím.... nemohu spát. Nestojím ani už o zábavu. Vadí mi, jak každý se pořád ptá, co se děje... nikdo se je o nic neprosil. Stejně člověk zůstane sám, sám bude bojovat a nikdo mu nepomůže. Nikdy! Přátelé neexistují. A rodina? Pouze se chvíli starají... zapomenou jako všichni ostatní... Proč se tedy loučit? Proč zbytečné dopisy, proč každý den slova Ahoj, jak se máš? Proč to všechno? Přitom by za nás nedali ani zlámanej groš... rodina možná, ale nikdo jiný ne... adieu... proč se vlastně loučím?

Poslal(a): Beckett, 15.7.2006