Prázdný pokoj plný ticha a husté tmy s křehkou postavou v temném rohu… v chladném objetí stěn pláče mladý život plný bolestí a smutku…zřejmě z lásky neopětované nebo z lásky nechtěné… pláče dívka nevinná,její slzy, tak čisté a bez poskvrny, padají z nebesky modrých očí do ne tak božské tmy.Tma je černá a bolí jako ostrý trn v srdci, který nejde vytrhnout ani zarazit do nitra…zůstane tam navždy jako vzpomínka na něco, co kdysi bylo krásné… možná tak krásné, jako jemné peří z křídel andělů, možná tak krásné jako jiskry v očích, které nikdy nezhasnou, možná jako stéblo trávy s kapkou rosy na špičce… ne, nic není krásnějšího, než-li láska, ale teď, když je tak sama a opuštěná pochybuje o síle toho citu… pochybuje, že ještě někdy dokáže milovat. Má ten hrozný strach, že srdce v jejím těle zemřelo v jeho rukou… dříve horké a živé…teď jenom mrtvá část života…života, která pomalu nestojí za nic… Proč musí myslet na smrt jako na krásný pocit uvolnění? Proč má pocit, že těší se na ni víc jak na východ slunce? Je připravena na konec… snad si ho přeje a modlí se za něj… v jedné minutě se po celém světě rozletí dech smrti a zabije tisíce životů v různých koutech světa - stařec v objetí dětí, sebevrah s lanem kolem krku, kosatka v síti rybářů a dívka v temném pokoji s žiletkou v dlani… krev je rudá...tváře bledé, avšak s úsměvem ona se loučí a říká sbohem, přátelé… sbohem, lásko… nezapomeň… nikdy

Poslal(a): Niky..., 28.7.2006