Krev. Po tvářích mi stéká krev. Rozpouštím se. Rozpouští se mé srdce, má duše, mé tělo.
Padám na kolena do rudých růží. Kapka rudé slzy právě spadla na okvětní plátek. Změnila se v oheň, v ohnivou kapičku nenávisti, závisti, zla. Pomalu ho zžírá, pálí, trápí spaluje na popel.
Rudý okvětní lístek už lehl v prach. Zůstala po něm jen malá hromádka šedého popela, tak jako po všem, čas z něčeho vekého udělá jen malou hromádku vzpomínek a prachu.
Lituji. Nechci vidět. Sbírám se ze země a běžím. Chci běžet někam daleko. Běžím, utíkám po špinavých schodech pryč. Nevidím kam utíkám, cestu mi zastínila mlha a náhla tma. Přišla noc. Mé černé šaty se změnily v bílé, dlouhé, se závojem. Běžím ,do tváří mi šlehají větve, vytí vlků už nenahání strach, listí rachtá a vítr jej zvedá ze Země, cuchá do mých rozpuštěných vlasů. Nebe tmavne a začíná mě smáčet déšť. Mé podpatky se boří do bláta. Mokré šaty těžknou. Cítím se slabá, láme se mi, bolí mě srdce, nemůžu dýchat. Nechci se zastavit, chci zase vzít sílu běžet a utéct.
Ne. Už neunesu váhu slz. Padám,hroutím se,umírám. Mé tělo klesá do bláta,větve trhají mokrou látku,na tvář mi kreslí další krvavé šrámy.Opírám se o velký kámen. Bílé šaty bláto změnilo v zešedlé, roztrhané cáry látky. Déšť ze mě smývá otisky dnů, pohledů a snů.
Otáčím se za minulostí a kráčím za smrtí. Mokré vlasy na mou zkrvavenou tvář dolehly s velkým plesknutím. Mé rty už touží po polibku smrti. Vítr ze mě strhává oděv. Srdce puká, půlí se, krev se mi rozlévá po celém těle, stále pláču, hlas se mi třese, nemůžu se nadechnout. Umírám.
Upadám do bezvědomí,okolo sebe vidím jen mlhu, neslyším nic, jen nekonečné ticho, na kůži přestávám cítit vlhko lesa a mrazivý podzimní vítr.
Vidím tě! Jdeš ke mně blíž, mou dlaň bereš do té své a říkáš spoustu slov, kterým nechci rozumět. Na hřbet ruky skanula tvá slza. Já tě však opouštím a jdu pryč. Mám na sobě opět černé šaty a už necítím pocit zklamání, spoutání, nevyčítám obloze proč zrovna já, jsem svá.
Stoupám vzhůru, a ty jsi tam dole. Opustila jsem tebe, vás. Mám pocit naprosté bezmoci, přeju si, ať je to jen pouhá utopie. Není. Odcházím a čekám na ostatní. Každý jednou příjde.
Sundavám paruku plnou listí a posílám ji po větru. Déšť smyl make-up a odkryl mou pobledlou pleť, ozařuje mě zde zář slunce. To je jiný žár než na Zemi. Posledních pár měsíců jsem věděla co mě čeká. Smrt. Nechtěla jsem to nikomu říct, já vím, že když ses díval do mých pohaslých skelných očí a viděl jsi mé vystopulé lícní kosti a pohladil jsi mé vlasy, věděl si to.
Nebyl jsi jediný. Já vím.

Poslal(a): nepovim, 12.8.2006