Byla tma. V rohu malého pokoje seděla na posteli shrbená mužská postava. Vyzáblá, s hlavou podepřenou dlaní a koleny zakleslými do sebe. Nebýt šera, všimli by jste si, že se její oči nehýbou a dívají se kamsi do prázdna skrz studenou podlahu. Na protější stěně visely plastové hodiny. Jejich baterie byla slabá. Běžely už z posledních sil. Vlastně ani neběžely, ani nešly spíš skomíraly. Znavené unavené a znuděné pohybem v kruhu. Mít v sobě život, přemýšlely by jistě o to samém jako muž pod nimi.
Pravidelný rytmus tikání se zastavil a přerušil tak mužovo zamyšlení.
"Nemá smysl to řešit."
"Bude to dobrý. Zítra" - uklidňoval sám sebe
"Probudím se a bude to pryč" - dodal teď pevnějším hlasem a nuceně se usmál. V pokoji nikdo mimo něj nebyl. Mluvil se svou Samotou. Od narození to byla jeho nejlepší přítelkyně. Našel v ní úkryt před světem, který nechápal. Někdy záviděl všem těm lidem, které míjel v práci. Záviděl jim to, jak spolu dokážou mluvit hodiny a nenudit se při tom. Už to zkoušel tolikrát. Potřeboval někoho a zároveň se mu každý po čase omrzel. Vždy se k ní vracel znova a znova.
"Nééé" - zabořil hlavu do polštáře.
"Prostě ne!" - zavřel oči, stulil se do klubíčka a snažil se nad ničím nepřemýšlet. Ještě asi hodinu se převaloval ze strany na stranu než konečně usnul.
Ona sama věděla, že bez ní nemůže žít - ale zároveň cítila, jak se kvůli ní trápí. Dlouho nevěděla, jestli to dokáže, ale teď, když ho viděla, se rozhodla.
"Takhle to dál nejde. Jsi nešťastný."
Trhl sebou ze spaní.
"Zítra se od tebe odstěhuju."
"Ale neboj, " - šeptla rychle a usmála se na něj - "Jednou za čas spolu můžem být. Ale ne pořád. Stačí, když si na mě občas vzpomeneš"
Pohladila ho po tváři a přikryla klidným spánkem.

Poslal(a): Severník, 25.8.2006